A posíláš tam něco, Adélo?

        Sypačky, kropení, více testosteronu než průměrný fanoušek Justina Biebra, růsťák, nelegální spalovače atd. Takže jak to je Adélo, posíláš tam něco? 

         No, zcela upřímně a vzhledem k mým výkonům NE. Nebo jste snad viděli někoho nasypaného, kdo by nedřepnul ani 100 kilo a trhal 40? Já teda ne a pokud ano, tak by to bylo směšné. Jsem v tomhle ohledu celkem zásadní, a to pokud se neblížím ke svému naturálnímu maximu (ke kterému mám zatím asi tak daleko jako k postavě Michelle Lewin), tak mě žádný doping nezajímá. Nehledě na mé pevné morální zásady. Ano, spoustu vrcholových a dnes už bohužel i nevrcholových sportovců, včetně golfistů a šachistů, tam něco posílá, protože doba je taková, že publikum si to žádá a chce vidět extrémy.

         Nehledě na to, že mám ráda svou hladkou tvářičku, bez známek strniště, hlásek jako konipásek a svůj... no, víteco. Samozřejmě už dnes existují látky, jež tyto důsledky eliminují, ale pořád se mám ráda tak nějak naturálně (kromě mých umělých řas, ty teda nejsou naturální, ale mám je ráda). Takže suma sumárum kůru vám nepostavím, nicméně vám aspoň může napsat, jak to mám se suplementy. 

       Má "kariéra" v tomto odvětví odstartovala na eshopu dameprotein.cz, kde jsem se spoustu věcí naučila a dozvěděla. Postupem času jsem se seznamovala s těmi správnými lidmi, kteří se o své zkušenosti a znalosti podělili a já mohla vstřebávat tu auru vědění kolem sebe, četla zajímavé články a machrovala v internetových diskuzích. Když to vezmu globálně, vím o suplementech více než průměrný český "naturální" kulturista, jehož suplementační plán začíná na glutaminu a končí na l-carnitinu. A taky více než nadprůměrná česká bikina. Adélo, děj už si konečně pokoj s těma narážkama, ony za to nemůžou, že by za vlastní kód na eshopu, nebo sponzora prodali vlastní matku včetně čajového servisu po babičce.  Momentálně pracuju v dalším eshopu fitstore.cz a tak nějak je mou náplní práce lidem umět dobře poradit. No a jaké doplňky používám já? 

1. vitamíny, minerály, rybí olej, případně kloubní výživu - pff, z tohoto přece neporoste, na tom se nedá stavět hmota. Spíše bych řekla, že opak je pravdou. Cítím se lépe, což má zásadní vliv na výkon a "výzor". Bez jednotlivých puzzlí prostě nemáte šanci dát dohromady skládačku. 

2. Protein - klasická syrovátka, neřeším izolát, hydrolyzát. Když si to můžu dovolit a koupím si o jeden pár bot méně, tak občas i nějaký micelárek. Pěkně po tréninku ( když trenér dovolí a já si nezapomenu shaker) a nebo z něj často dělám wafličky a palačinky, stayrozmazlená . 

3. Počítá se do suplementace i kešu máslo? 

4. Uvažuju nad kreatinem, ale když jsem ho užívala naposledy, tak jsem se zalila. Hodně jsem u toho jedla a jela powerlifterský kebab objem, což s největší pravděpodobností způsobilo to zalití a že se zvedly vlny zdola a na mém břiše roztáhly se v širá kola. 

A to je všechno, jsem nenáročný mazlíček, co má rád lidi, když ho někdo občas podrbe a růžovou. 

       Cože?! Ty jako nepoužíváš spalovače, L-carnitiny, L-glutaminy, maltodextriny, green tea extrakty a nakopávače a BCAA? 

          Ne, z nakopávačů mi není dobře, za největší odvaz před tréninkem považuju kávu, somrebel. O l-carnitinu a glutaminu si myslím, že jsou spíše placeba, ale pro slepice dobrý. Spalovač je pro mě spíše vyhazováním peněz než něčím, co mi pomůže k postavě snů. Ne, nepomůže, k té mi dopomůže, když zvednu zadek z postele, zajdu si zatrénovat a uvařím si kvalitní jídlo. Sachariďák mi nikdy nic moc neříkal, to si dám radši nějaké kokinko. BCAA jsou podle mě přínosnější spíše v režimu sníženého příjmu kalorií (nemám ráda slovo redukce) na ochranu svalové hmoty, než při zlepšení regenerace. 

       Je toho celkem málo, ale když se mi ozve nějaký potenciální sponzor a nabídne mi vlastní kód Nacpuvámitoconepotřebujete001, tak jsem schopná vyplodit seznam o 20 doplňcích. Taková jsem já. 

A co chci v roce 2016 udělat?

      Přejděme to, že je už skoro konec února. A že předsevzetí jsem nestihla, TO-DO list taky nemám a ještě jsem si ani nekoupila diář na nový rok (nikde jsem neviděla žádný s jednorožci). Nicméně i já mám pro letošní rok nějaké plány. A ne není to jen hledat ten nejlepší větrník v Praze.

    Plánem číslo jedna je naučit se vzpírat aspoň na takové úrovni, abych to mohla veřejně prezentovat. Nejlépe na soutěži, fejsíčko je samozřejmě taky fajn. V listopadu je MČR v Praze a kluci od nás z gymu si myslí, že vezmu roha a nebudu soutěžit. Ale co je psáno, to je dáno, takže není cesty zpět, překročila jsem Rubikon atakdáleatakdále.V souvislosti s tím mi namysl přišla otázka, že nemám co na sebe (typická ženská) a budu si muset pořídit nějaký hypersexy úbor. Protože není důležité, co umíš, ale jak u toho vypadáš!

     Plánem, respektive plány, číslo dvě jsou nějaké ty strongmanské závody. V minulém roce mě hodně bavily, a i když na ně mám poměrně málo testosteronu, určitě bych se chtěla nějakých zúčastnit. Jen málo věcí je příjemnějších než tahat auto ve 40 stupních, fakt. 

     Třetí bod - DOVOLENÁ. Tak triviální věc a já si ji dávám na svůj seznam? V době, kdy jsem ještě studovala a vydělávala na brigádách, jsem nebyla schopná našetřit na nic většího. Po příchodu do Prahy bez diplomu v ruce jsem sice hned začala pracovat, ale ty příjmy nebyly úplně ideální. Naučila jsem se ovládat a nekupovat každý nesmysl a dokonce začala šetřit. Nevím kam, kdy, jak, za to vím, že válení u moře mě po dvou dnech přestane bavit. 

     Čtvrtý bod - jít na veřejné koupaliště, aspoň jednou. Minulý rok jsem se svým kamarádem Tomem navštívila po asi 5 letech bazén. Byla jsem nervozní, říkala jsem si, že tam budu za vyvrženého vorvaně a představovala si ty plážové krásky. A ono ne. Takže jako egobooster vyloženě doporučuju. S tím souvisí další bod.

   Plánem číslo pět je udělat esteticky příjemnou letní formu. Tak, aby síla zůstala tam, kde má - vysoko, ehm a procento tuku nízko. Neplánuju žádná drastická omezení, jen si trošku pohrát se sacharidy a jejich denním množstvím - low/high carb dny. Kardio se konat nebude. Potravinové folie kolem pasu taky ne. Ani spalovače. Budu nadále věřit v sílu sacharidů a jednorožců, tedy vědecky podložené záležitosti.

A takhle nějak by to mělo vypadat v ideálním případě.

     Bod šestý - konečně si pořídit nové brýle, protože už je to vážně tragédie. A když jsem to tady napsala, tak to fakt musím udělat, jo, cítím to odhodlání, že tohle vážně splním. Přiznejme si to, jsem slepá. Až tak moc, že jsem schopná zdravit svoje kolegy v práci Dobrý den, když stojí na konci chodby a já si myslím, že přišel zákazník na osobní odběr. Nebo je pro změnu nevidím vůbec. A navíc bych mohla v lepším případě vypadat jako sexy učitelka, v tom horším jako učitelka.
    Zasedmé - začít dělat crossfit. Myslím, že nic víc mě nebude naplňovat, cítím totiž, že kliky ve stojce, angličáky a shyby jsou přesně to, po čem mé srdce touží. OLOL, ne, to nikdy. 

     No, nikde na tom svém seznamu nevidím nic o manželství, dětech, sázení stromu, kupování kočky anebo křečka. Hmm, tak třeba ten další rok... :D

A jaké jsou vaše plány pro letošní rok?

Jím, tedy jsem... sexy a šik a kdekdo by mě rád svlík!

      (Upozornění: V tomto článku se nebude nikdo svlékat)

      Tak zase trošku uber, Adélo. Ale titulek Jak se stravuje slečna Jurková by nemusel tak zaujmout. Takže jsem zcela čistě vypočítavá. A tedy k tématu...

      Kupodivu jím. Nejsem živa ze vzduchu, vody, sluníčka, vaší karmy, ani nic podobného. A jím hodně ráda. Tohle je sice klišé, které vám řekne každá druhá modelka, co do sebe cpe vatu, anebo čičinka, jejíž největší hřích je, když si posolí brokolici, nezbednice. Prošla jsem si několika stravovacími milníky, přes něž jsem došla k současné etapě, tzv. MÁM TO NA PÁRKU. 

Větší porce,méně sacharidů přes den. Ukázka z etapy Mám to na párku.

1. Etapa: Beru vše, co má čokoládovou náplň

    Období kulaťoučké Adél. Naducané tvářičky a croissanty s nutelou. Za svoje pneumatiky jsem se styděla, a tak jsem je preventivně při sezení schovávala polštáři.

2. Etapa: Eat clean hešteg motivation hešteg drink water hešteg repeat

    Doba, kdy jsem si začala uvědomovat, že na velká prsa ty borce nebudu moct lákat až do 60. Začala jsem zdravě jíst, všechny hranolky, pizza, croissanty pro mě byly zcela nepřijatelné. Měla jsem tendence kecat ostatním do toho, co jí a jak žijou a rozsévat dietní moudra na všechny strany. Díkybohu to někteří moji kamarádi přežili bez úhony. 

3. Etapa: Sacharidové vlnění aka chci být suchá jak větev

     Je to smutné, ale je to tak. I já jsem držela sacharidové vlny. Lidé dělají ve svém životě chyby, asi takto si to pro sebe omlouvám. Šla jsem dolů tenkrát asi o 7 kilo a trojky mi řekly "Čau, nech nás jít, nech nás jít, bude klid". Pak se mi to pěkně nahodila zpátky a bylo po letní formě. 

4. Etapa: Vysokofrekvenční stravování aneb bez jídla co tři hodiny mi to určitě spadne!

   Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře, druhá večeře. Svatý grál každého kulturisty a naturálního bodybuildera. A já v podstatě pořád jedla a pořád jsem měla hlad. Heslo Stay Hungry nikdy nemělo reálnější obrysy.

5. Etapa: Přerušovaný půst aka vydrž, Adél, vydrž!

   Jako pořád nenasycená jsem se rozhodla zkusit přerušovaný půst, z něhož v podstatě těžím dodnes. Jasně dané stravovací okno 8-10 hodin denně, 2-3 velká jídla a já se konečně trošku naučila pracovat s tím, jak nemít každou hodinu chuť vybagrovat ledničku. Nakombinovala jsem to s IIFYM (if it fits your macros - počítání kalorií, naplňování denního příjmu a poměru B, S, T) a projídala se ke spokojenosti, nikoliv však k postavě, která by byla hodna lajků na stránce She squats...

6. Etapa: Powerlifterský objem aneb projez se krabicovité postavě snů

   Upřímně ani nějak moc nevím, jak se mi to povedlo :D. Začala jsem zvedat "těžké" váhy a papat hodně sacharidů, protože jsem přece potřebovala energii, neasi. V zrcadle to nevypadalo tak špatně, ale k fotkám, kde bylo více lidí, z té doby by se hodily komentáře: "Hej, kdo je ta velká bílá vzadu?" 82 kilo živé váhy, to prostě jen tak nepřepereš (když tě zalehne na zemi). Zvětšovala se mi prsa. Což bylo opět atraktivní pro opačné pohlaví (někdy i pro to stejné). 

7. Etapa: Mám to na párku

    Asi v květnu/ v červnu po MČSR jsem se rozhodla TO (jako svoje tělo) trošku esteticky zpříjemnit. Ubrala jsem na sacharidech. Začala dělat kardio. A začala jsem všem okolo říkat žroutci. Ne, kecám, asi třikrát jsem si dala delší veslo, pak mě to přestalo bavit a nikdy jsem nikomu žroutku neřekla. Zvykla si na jídlo třikrát denně, ve větších porcích. Nějakou dobu jsem i počítala, abych si odhadla velikost a objem jídla, které si můžu dovolit. Postupně jsem měnila dobu, kdy jsem sacharidy přijímala - ráno low carb, odpoledne high, večer low, a hrála si s množstvím v jednotlivých dnech. Aktuálně se držím nejvyššího příjmu sacharidů právě po tréninku, denní množství je okolo 150-200 gramů. Dostala jsem se na nejnižší váhu mé sportovní kariéry - 72 kilogramů. I s občasným zhřešením, v podobě burgerů, popcornu, sushi, kokinek, větrníků, každotýdenním croissantem a tak. Momentálně nic nepočítám. Maximálně opakování na tréninku. A nejspíše i díky jejich náročnosti si můžu dávat kokinka. 

Jednou týdně. Moje slabost. Máslový croissant (ale když je čokoládový, tak se taky nezlobím).

Nejlepší větrník všech dob. Sacharidové tsunami v přímém přenosu. 

       Pořád jím hodně zdravě, nicméně nevěřím na clean eating a nehledám, jestli v potravinách, které jím, je, nebo není palmový olej (karma si mě najde). Držím si váhu okolo 73 kilo a jsem spokojená, kytičky, poníci. Prioritou je pro mě být v dobré psychické pohodě a vědět, co si můžu dovolit. Sice je nanic, že musím obměňovat šatník, ale s těma častýma nákupama oblečení dokážu žít. Nikdy jsem nesklouzla k nějaké z poruch příjmu potravy, a to z jednoho prostého důvodu. Mám se a vždycky jsem se měla ráda. A proč jsem tedy začala hubnout/cvičit/postovat svůj zadek na FB? No, prostě kvůli tomu, abych se měla ještě raději ... :D 

A jaký byl vývoj u vás? 

Porce pro velké holky. A nikde žádný zadek. Hodná Adélka.

   

Jak jsem (byla) nemocná

        Říkáte si, že na tréninku se vám začíná dařit, už při některých technických cvicích nevypadáte, jako byste utekli ze Školičky pro největší kopyta (Škola pro největší kopyta je ještě vyšší stupeň, aby bylo jasno, to si musíte zasloužit) a sejme vás nemoc. Klasicky ve vás bojují smíšené pocity - jít cvičit přes nemoc, rozsévat bacily všude okolo tak, abyste nakazili všechny sparingy v okolí 100 metrů, anebo se na to vykašlat, uvelebit se v posteli a vzdychat nad tím, jaké by to bývalo bylo, kdybyste si tehdy vzali ty teplé, ručně pletené ponožky od babičky. Díváte se zdrceně na svoje gainz, které se pomalu, ale jistě mění z kvalitní hmoty vystavěné samozřejmě na Milko jogurtech na blátíčko. Tak přesně tohle se teď děje mně.

       Ne, kecám. Protože vím, že moje gainz stále zůstávají na svém místě a místo paží nebudu mít plachty a ty pracně budované hamstringy z ničeho nic taky nesplasknou (pokud do mě nebudete píchat aka syntholová Adél). Za poslední dva měsíce už asi potřetí ulehávám s ne úplně optimálním zdravotním stavem. Nehroutím se, protože vím, že činka je věrná a neuteče s nějakou bikinou s 60centimetrovým pasem a čtyřkama přifouknutýma kůzlátkama. A navíc se snažím být ohleduplná ke svému okolí, jež na mé smrkací etudy nemusí být úplně zvědavé. Vyležím se a pak to bude lítat. Ehm, doufám. 

      Ale aby to dneska nebyl jen apel a hraní na citečky, abyste mě třeba litovali (pokud to někdo čte, samozřejmě, pakliže to nikdo nečte, tak mě nikdo nepolituje...), mám pro vás pár tipů, jak se dostat z nachlazení snadno, rychle, přírodně a legálně. 

1. Zázvor. Ten totiž pomáhá jako nic jiného. Je silně antibakteriální a zároveň je to prý afrodiziakum (v tomto ohledu nemůžu sloužit), takže se vyléčíte. A možná i na někom jiném. A to se vyplatí. Doporučuju zázvor nastrouhat, zalít horkou vodou, přidat vymačkaný citron, trochu medu. Jen opatrně s množstvím zázvoru, při přestřelení množství to může být i nebezpečné. 

2. Česnek. Ale ten asi až potom zázvoru, aby vám náhodu nešel cítit z pusy a bylo po romantické chvilce. 

3. Župan. A postýlka a nožky v teplých ponožkách nahoře. Myslím, že tento bod nepotřebuje dále rozvádět. Kombinace s bodem 1 a 2 se nevylučuje, naopak je žádoucí.

4. Vitamíny a hodně tekutin. 

5. Jste instantně zdraví a už vyhlížíte PR v gymu, gratuluju!

Růžový župan a růžový shaker se zázvorovým čajem mají prokazatelně velký vliv na rychlost uzdravení. Doporučuje 10 z 9 Adélek

A tohle jako můžeš?

       V dnešním článku jsem se rozhodla zaměřit na jedno téma, které zná snad každý, kdo někdy skutečně začal cvičit/jíst zdravě, případně o tom jen začal mluvit. Snad nejčastější reakcí okolí spojenou se změnou vašeho životního stylu je otázka: "A tohle jako můžeš?!" vyřčená s děsem a odsouzením v očích. Na pátečním plese jsem tuhle reakci slyšela několikrát (abstinenti, ochránci zvířat, vegani, ortodoxní fitnessáci, zastánci kultu po 17.hodině večer se nic nejí, lidé na sacharidových vlnách a ti, kteří se křižují, když se řekne slovo lepek, teď raději přeskočí následující věty). Protože jsem PILA! A taky se cpala klobáskou v půl třetí ráno a největší lahoda pro mě v tu chvíli byl chleba s kečupem. 

Krutopřísné dřevěné vstupenky na náš školní ples.

        Takže ples. Alkohol. Nezdravé jídlo. Ponocování. Křižujete se? Tak to jste nejspíše na špatném blogu, občas si dopřeju všechno. Pokud má být nějaké vaše "vyznání" trvale udržitelné, tak s ním musíte umět pracovat. Jestliže se budete v něčem opakovaně omezovat, vyvolá to ve vás akorát větší touhu po zhřešení. Jistě, nemyslím tím, že byste měli poslouchat svůj vnitřní hlas vždycky, když vám našeptává o neodolatelnosti koblih s nutelou, pěti koblih s nutelou.          

        Musíte umět pracovat nejen se svým tělem, ale i se svou hlavou, což je mnohdy ta nejtěžší dřina. Máte jednou za měsíc chuť na skleničku vína, ale víte, že by následovaly výčitky a půlhodinové emotivní brečení do polštáře? Tak si to vínko úplně na pohodu dejte. Protože žijeme jen jednou. 

Odhodila jsem činky v dáli a šly jsme se slečnama za čičinky.

        Fotku té grilované klobásky nemám. Nicméně jsem přesvědčená, že nebyla BIO, homemade, fairtrade, farmářská, trvale udržitelných zdrojů a neměla ani 90 % masa. Chleba byl pšeničný, plný lepku, prostě na prasáka. Ale dokážu s tím žít, protože to není každodenní záležitost. 

        A jak jsem si ples užila? Bylo to faajn, potkala jsem spolužáky a s nostalgií zavzpomínala na staré časy, kdy jsem ještě svačila rohlíky s anglickou slaninou. Díky odpolední šlofíčku před plesem jsem přežila až do půl třetí (stay důchodce). A druhý den se flákala, dospávala a dojídala. Ten víkend mě z konceptu nijak nevyhodil, v pondělí zase trénink a můj fitness lajfstajl is back.

Před a po. Nešla jsem za obludku, svět zůstal v estetickém bezpečí. 

    

Adélka, pořád malá vzpěračka, díl Druhý

       Je mi jasné, že po minulém článku jsem vás nechala ve velkém očekávání. Jak to pokračovalo neúspěšném pokusu na 100 kilech? Budu dělat předskokana AC/DC? Nebo jsem přestala cvičit, protože je ostuda, když 100 kilo dřepne každá bikina, od Adenike v supertruper funkčním korzetu po začínající Květoslavu, která na korzet nemá peníze, ale pro jistotu se obalila potravinou fólií? Otázky, samé otázky...

         No, takže na dřep jsem nezanevřela. Mým největším problémem je to, že jsem posera. Upřímně to přiznám, dost často jdu pod činku s tím, že když jsem to nezvládla doteď, tak to nezvládnu potom a nikdy a prostě zdárek párek, jsem marná. Postupně se to lepší. I proto jsem se po neúspěšném pokusu na 100 kilech k čince vrátila, sjela s váhami dolů a vyjela si postupně zase nahoru na 97 (pak mě 100 znovu potrápilo, respektive potrápilo mého trenéra, který mě jistil - promiň Hansley). Několik měsíců předtím bych si do všeho kopla, zabušila pěstičkami do zdi, vzteky se vyválela na zemi a tak (ne, dobře, přeháním, ale vnitřně určitě). A nakonec moje maximum bylo 97 kilo. Vzhledem k tělesné váze, která se za posledních asi 8 měsíců snížila o 10 čísel, to beru jako úspěch a v řeči čísel, statistik a grafů jsem se zlepšila o 12 kilo. Malý krok pro lidstvo, velký krok pro princeznu. 

        Další disciplínou, kde se tento týden lámaly maxka, lítaly rekordy a padala činka, byl čelní dřep. Moje maximum z června 2015: 75 kilo při kebabové formě cca 80 kilo. Po téměř smrtelném víkendovém nachlazení jsem doufala aspoň v 85. (Poznámka: jako to nakládání činky už začíná být celkem šichta) Já, dáma v růžové, s růžovým opasečkem téměř odhodlána pokoři 85 kilo. Dvakrát. Můj soupeř - ta naložená mrcha. Jdu na to. První opakování jde, druhé už ne. Stav utkání 1:1. Zvedám na 87. Kritické zaváhání, předklon při pohybu nahoru a smůlka. Nebudu to dramatizovat, nad 87 jsem nakonec zvítězila, dokonce dvakrát, nad 90 už ne. Inu, nestáli při mě všichni jednorožci. S celkovým progresem jsem ale spokojená. Jistě, mohla bych zvedat víc (vousy included). 

    

        Čelní dřep - 1 opakování s 85. Za mohutného povzbuzování nejmužnějších mužů z Arény.  

        A co bych obecně řekla k mému současnému tréninkovému plánu? Trénuju 4krát týdně, myslím, že v rámci možnosti celkem náročně (na holku samozřejmě - POZNÁMKA!!!NE, pokud se snažíte bavit, nebo udělat dojem holku, co cvičí silově, nikdy neříkejte na holku dobrý, v ten moment riskujete, že dostanete osou, do zubů) . Někdy je mi vyhrožováno klackem, ale někdy trenér řekne lepší. Když se mě na konci tréninku zeptáte, jak se cítím, tak řeknu hladově. A tak je to skoro každý den. ‪

                                                 

                                                                                                       Čauky mňauky, vaše nenažraná Adél

                     

       Momentální verze bez vousů a druhé bradičky, ke které jsem neměla daleko při kebabové formě

Malá vzpěračka, díl První

        První "vážný" článek je tu. Přemýšlela jsem, o čem na úvod psát a mám za to, že článek o tom, jak vzpírám (klidně čti jako se snažím vzpírat), respektive jak jsem se k tomu vůbec dostala, by mohl některé z vás zaujmout. Už na začátku bych ráda předeslala, že nejsem talent. Jako malá jsem nedělala žádný sport (tanečky jednou týdně ve školní tělocvičně nepočítám, stejně jsem tančila mimo rytmus), v době puberty jsem začala s volejbalem, ale s rychlostí mých reflexů jsem to do extraligy nedotáhla, ehm. Pak jsem se tak nějak poflakovala, sem tam zašla na zumbu (a teď šikanuju ty, kteří u zumby zůstali), dávala si několikrát ročně předsevzetí s tím, že začnu chodit cvičit, že od pondělí se ze mě stane sexy dračice a tak.  Zlom přišel v roce 2012. V tom roce jsem skutečně začala pravidelně cvičit a tak nějak celkově změnila svůj přístup a životní styl. Poměrně dost jsem zhubnula, cítila se lépe, jedla zdravě, kytičky, jednorožci. Chodila jsem pravidelně na lekci ultrahyper funkčních tréninků, někdy na spinning, nějaké pilates, zkoušela třiprdele spoustu lekcí. Následovalo období cvičení doma, kdy jsem si klidně vstala ve 4, zacvičila si a šla na 6 na brigádu. Těžce vydřené peníze jsem potom utratila za permice do fitka, žůžové věci na cvičení a věci, co prostě každá holka ke cvičení potřebuje. Tak nějak jsem se šolíchala, pořád jedla poměrně vzorně, ale tělo se moc neměnilo. Nevěnovala jsem tomu nijak moc velkou pozornost, bavilo mě to a to mi ke štěstí stačilo. 

       V roce 2014 mě postihla nemoc jménem běh, kterému jsem fakt chtěla přijít na chuť. Díky takové zkušenosti jsem přišla na to, že jsem spíše indoor sportovec než outdoor a běhat jako kamzík po lesech mě nijak nebere (běžce taky šikanuju). Zároveň jsem začala koketovat se silovým tréninkem (když se dívám zpětně tak v úpravě pro princezny) a někdy dost špatnou technikou, špatnou mobilitou... Ve stejném roce jsem si dala svou první soutěž - mrtvý tah, v dalším roce následovaný kompletním trojbojem + několika strongmanskými závody a dalším MČR v mrtvém tahu. 
       Během mé lifterské dráhy jsem se poměrně slušně vyjedla na váhu 82 kilo k výšce 179 centimetrů a v tabulkách jsem tak byla někde mezi přenosnou lednicí a automatem na Colu (čili řízek). Umisťovala jsem se poměrně dobře, ale s rukou na srdci ne díky tomu, že by mé výkony byly tak ohromující, ale spíše díky tomu, že holek je v těchto sportech málo (kdo chce mermocí napsat, že to tak není a že jsem určitě šikovná, klidně může). 

       Po mrtvole přišlo mé celkem zásadní rozhodnutí, a to, že se chci naučit vzpírat. Což bylo vzhledem k mému netalentu celkem odvážné. Na dráhu Malé vzpěračky Adélky jsem nastupovala již 72kilová zásluhou poměrně tvrdé disciplíny ve stravování. Vzpírám přibližně 3 měsíce, bavi mě to a bolí to. Už jsem si asi třikrát něco skřípla a během tréninku se dokonce i potím (vtípeček). Momentální maximálky jsou 40 kg na trhu, 50 kg na nadhozu, 80 kg čelní dřep po 2 opakováních, 97 kg na zadní dřep. Maximálku na bicepsové zdvihy neznám, protože bicák nejezdím. Ale blíží se léto, tak asi začnu pumpičkovat, ať mám na co balit kluky na plovárně.

72 kilo aka už nejsem řízek

       

         V průběhu mé sportovní "kariéry" to nebylo vždycky o duze a ponících, párkrát jsem vzteky měla na krajíčku a párkrát i za krajíčkem. Ale někdy jsem si na tréninku při maximálkách zahrála na rockovou hvězdu. Třeba při dřepu se 100 kilama to vyloženě doporučuju!

                                    

      

Dovolte, já bych chtěla něco napsat

Dlouho jsem uvažovala nad tím, že si založím blog, a budu své potenciální sledující, čtenáře, stalkery, hatery, lidi, kterým jsem úplně ukradená, zahlcovat na další frontě, mimo insta a fejsíčko. Lenost byla silnější než já a místo psaní jsem dělala spoustu užitečných činností, jako třeba fotila jídlo (svoje, ne cizí, aby bylo jasno, zase tak oprsklá, abych přišla a vyfotila někomu jeho kebab, nejsem), lajkovala všechny holky, co si kdy prohnaly zadek fotošopem a vážně jim to věřila, vyřezávala poličky z březových polínek a tak. Věci, které dávají společně se světovým mírem smysl. Upřímně, nejsem si jistá, jak dlouho mi to psaní vydrží. Ani si nejsem jistá, jestli mé výplody někdo bude číst (ne kecám, mamka mi to slíbila). A jestli mám vůbec co říct. Protože když to vezmu kolem dokola, tak nedřepuju rance jako polovina bikiny fitnessek #aka100kilonapaninkuaklidnědesetkrátzasebou, neumím si moc vyhrát s jídlem, nemám IQ 200, abych psala pokračování Stručné historie času, nejsem v ničem mistr světa amoleta, nemám doma kočku, na jejíž dokonalosti bych se mohla svézt, ba dokonce ani neumí vyluštit komplet celou křížovku od tajenky. Nicméně si myslím, že vedle jídla a cvičení by se psaní blogu (který možná nikdo nebude číst) mohlo klidně přidat na seznam mých zálib a doma mi vždycky říkali, ať dělám, co mě baví.  Úvodní výlev mám za sebou a zítra jedeme naostro. Jako ne úplně naostro, chápete. 

Ale jednu věc fakt umím. WAFLE!