Jak jsem měla bebí...

     Mysleli jste si, že když jsem 8 dní nenapsala článek, tak jsou moje blogerské dny sečeny a skončím dříve, než jsem začala, že? Hm, taky jsem si to chvíli myslela :D. Respektive když píšu, musím na to mít náladu. Pokud bych tady měla něco stvořit za okolností jasně nesluníčkových, asi by to byl žvást. Dneska ráno po mazanci s máslíčkem náladička byla a tak jsem tu!

Přes všechny ty činky je ve mně stále duše umělce...

     Závody, příprava, chci trhat a nadhazovat takové pecky jako 4letí Číňani. Pěkný plán, jen co je pravda. Kdyby ovšem mé tělo nezačalo protestovat. Ostře. Při čelním dřepu kdysi v lednu mě to potkalo poprvé - ostrá a bodavá bolest v oblasti žeber. Jasné, něco skřípnuté, to přejde, trošku se pokroutím a bude to dobré. Vždycky jsem byla dítě, které nemělo žádný úraz, a i s mou sportovní kariérou na stará kolena a lifterským tempíčkem se mi zranění úspěšně vyhýbala. Změna přišla samozřejmě až se vzpíráním, kdy jsem měla natažené, otočené, skřípnuté snad všechno  (kecám, všechno ne, ale drama musí být). Bolest mezi žebry pomalu odezněla, jela jsem si svoje bombičky (bomby ještě ne, na ty jsem slabá princezna) a považovala to za výkřik mého křivého a dysbalancovaného těla do tmy.

      A pak se na jednom tréninku asi měsíc zpátky při odkládání činky po čelním dřepu bolest ozvala znovu. Naférovku jako by vám někdo zajel nožem na porcování minimálně prasete mezi žebra. Rozbrečela jsem se jako malá holka (už podruhé, poprvé to bylo taky při čelním dřepu a tenkrát to odneslo moje zápěstí, které bolí dodnes). Ano, sice vypadám jako velký tvrďák, ale taky mám nějaké emoce... Jaký z toho vyplynul závěr? Už nikdy nedělat čelní dřepy. Ne, dobře, myslím, že dřepy za to nemůžou, to spíše kopyto aka já. Kolegové mě na tréninku pravidelně protahovali, jela jsem lehčí tréninky. Následoval jeden trénink se 100 kily na mrtvolu. První série po 5 opakováních cajk, druhá mě zase poslala k mrzákům. 

    Nadešel čas, abych si konečně uvědomila, že samo se to asi nespraví a že to jen tak nepřejde. Nerada chodím k doktorům, ne proto, že bych se jich bála. Ale nemám ráda to prostředí, čekání, a to, že nevím, co mi řeknou. Přehrávala jsem si tragický scénář toho, že mi všechno zakáže a já ze samé radosti začnu cpát gumové medvídky a v samotě budu kynout a podobat se jednomu velkému gumovému medvídkovi. Nekonalo se. Doktor mi napsal jen něco od bolesti a žádanku k ortopedovi a rehabilitace. A tak teď momentálně čekám, až nadejde Den D. Nějak nevím, co od rehabek čekat, ale myslím, že horší než protahování od Igora nebo Hansleyho to být nemůže :D. 

     A aby to nebyl jen smutný článek, jak jsem měla bebínko a že nemůžu skákat přes kaluže, tak něco pozitivního z rukávu vytáhnu. Nový osobáček na trh od koule (ano, nemám koule, tleskám bystrému čtenáři) 42,5 kg a na dřep po 2 opakováních 95 kg. A tréninky jezdím tak, abych u nich minimalizovala bolest toho neposedného žebra, které je nejspíše v jiné poloze, než by mělo být. Ale kdo ví, třeba mi na rehabkách řeknou, že jsem herečka, nic mi není a stydne mi činka... :D 

   

Slunce v duši

      Strava, jídlo, spánek. Svatá trojice všech pravověrných fitnessáků, i těch, co jí ovesnou Emco instantní kaši a na Instagramu si takovou fotku označí heštegem fitnesslifestyle. Ale co když se tyhle tři věci snažíte plnit na petsto procent, ale raději si pořád na veřejnosti nesedáte, aby se vám nevyvalily vlny zdola a nechcete se fotit, aby nešly vidět vaše buclaté tvářičky?

 

      Vím, že nevypadám jako člověk, který by byl vyloženě filozoficky založený, věřil v něco jiného než jednorožce a sdílel pravidelně příspěvky ze stránek Citáty na každý den s dost tragickým grafickým zpracováním aka horší než Jurková v malování. Vskutku taková nejsem, bingo. Nicméně i já se dokážu zamyslet nad bytím a nebytím, aniž bych vykrádala myšlenky koučů a Paula Coelho bez uvedení autorů citací. Jedním z rozhodujících faktorů toho, kam povede (nebo nepovede) nejen váš fitness život, je to, jak si nastavíte myslivnu (u některých spíše hájovnu, ale nebudu zlá). A srdíčko, samozřejmě. Když do toho nedáte srdíčko a nepůjdete tomu štěstíčku naproti, tak to nemá smysl. Stručně a jasně, pokud o své cestě, předsevzetí, víře, atakdále nebudete vnitřně přesvědčeni, nepovede se vám to.

      Zkouknete motivační videa, přidáte si do sledujících na Insta všechny stránky, které mají v názvu FIT a MOTIVATION, nakoupíte pět kilo rýže, pět kilo brokolice, patnáct tvarohů a deset kilo kuřecích prsou. Čokoláda se pro vás stane sprostým slovem. Nedejbože větrník, latté s plnotučným mlékem, makronka, nebo máslový croissant, ehm, nechala jsem se unést. A říkáte si, jo, jsem jedna z nich. Prvních pár dní tomu věříte, vzorně jíte, vzorně si všechno fotíte a zapisujete. A pak přijde jedno selhání, najednou to nemá smysl a vyžerete celou lednici. Jen brokolice tam zůstane. Propadnete skepsi, že jste neschopní, buchty neupečete ani s BIO kypřícím práškem a znovu začnete procházet motivační videa a nakupovat brokolice. Nový díl hororu Kruh s vámi v hlavní roli je tu.

 

     Řádně jsem to zdramatizovala, ale asi chápete, co tím chci říct. Žít zdravě a sportovat se musí stát vaší součástí a musíte tomu skutečně věřit. Při selhání si neříkat už to nemá smysl, ale brát to jako chvilkový výpadek. Prostě mít slunce v duši i bez předpovědi počasí. Mně v tomhle vážně pomohlo zakousnout se do sportu a tréninků. Předtím, než jsem začala trojbojařit a strongmanit a vzpírat, jsem si dortíčky vyčítala, protože mi přece kazily postavu do plavek (do kterých jsem se po asi 4 letech oblékla minulé léto). A v duchu si říkala, že jako ty fitness modelky nikdy nemůžu vypadat, když nebudu stoprocentní a prohnaná patnácti filtrama a Photoshopem navrch. Když jsem ale začala trénovat naplno (a pak se zrakvila), tak to, že jsem si dala croissant s nutelou, byl můj poslední problém. Začala jsem se soustředit ne na jednu puzzli, ale na celou skládačku. Chci být dobrá ve vzpírání? Musím pokud možno kvalitně jíst a kvalitně odpočívat. Kulatý zadek a ploché břicho je pak bonus. A muži ti jsou taky bonus. 

Demonstrace bonusů :D

      Doufám, že tento můj výlev někdo pochopí, ale asi to neumím lépe popsat :D. Je potřeba si najít cíl, nemusí být konkrétní, vašim vývojem a měnícími se preferencemi se určitě bude měnit. Zjistíte, že máte na víc, nebo jste se přecenili. Ale i to se stává, protože jsme lidi a děláme chyby, my ženy teda moc ne, samozřejmě. (Překvapivě) se mi postava začala nejvíce měnit, a když jsem jí přestala tak moc řešit. Ale věřila jsem, že to, co dělám, dělám správně a že je to pro mě to nejlepší. A ano, pořád si jednou za čas spočítám kalorie, abych věděla, jak v průměru denně jím. Ne proto, že bych byla posedlá, ale proto, že kontrola musí být :D. 

    Takže suma sumárum, co tím chci říct? Pozitivní myšlení. S ním zvládnete vše. Teda kromě toho, že byste se stali poníkem nebo jednorožcem. 

P.S. Můžete si říkat, že tady rozdávám moudra, ale přitom, jak se říká u nás, jsem jen mladý smrad. A nic jsem nedokázala. A nemám medaile z IFBB. A žádnou fotku s bikinou. A žádná bikina nemá fotku se mnou. Nicméně mám asi to nejcennější, jsem šťastná a spokojená sama se sebou. 

#sebeláskasmrdí

    

Kdybych...

       K dnešnímu článku mě inspirovala moje nejoblíbenější Blanička svým dílem Co bych si si přála, aby mi někdo řekl hned od začátku.  Známe pořekadlo říká : kdyby byly v ... ryby, nebylo by třeba rybníka. Nebo aspoň tak se to říká u nás na Moravě/někdo by řekl v Polsku/. Zavzpomínala jsem si na své naivní časy a zkusila napsat svůj seznam kdyby.

        1. Kdybych si našla hned ze začátku trenéra, který cvičení rozumí více než koza petrželi, mohla jsem být fenomén. No, dobře, s tím fenoménem trošku kecám, protože to jsem i tak... Ehm :D. Spíše bych dodala, tak bych se nezrakvila a odstranila tři prdele hromadu svých dysbalancí, nedostatků, zatuhlostí, které mě momentálně dost omezují při vzpírání. Jo, zase si stěžuju, protože bebí přetrvává. A myslím, že některým čtenářům by mohlo připadat krajně podezřelé, kdybych v nějakém článku nebrečela, že. Takže pokud začínáte, určitě investovat do správného vedení, ne do poslední kolekce fitness oblečení od Nike. Zdraví si ve výprodeji nekoupíte, hadry ano.

       2. Kdybych dříve začala se silovým tréninkem, mohla jsem být nejen silná jak silnice, ale i sexy samice. Sice jsem nikdy necvičila s růžovýma plastovýma činkama (jenom žlutýma), ale ztratila jsem těmi lekcemi a poskakováním drahocenný čas navíc, kdy jsem mohla být krutě rajcovní. Takže pokud  chcete, aby se z vás okolí zapalovaly lýtka, musíte se smířit s tím, že to bude bolet a dřepy na multipressu jsou ostuda.

            

     3. Kdybych začala dříve, mohla jsem být na obálce Muscle&Fitness. Myslím, že v životě každého správného cvičence jsou dvě mety. Zaprvé postavit se na podium vedle Adenike nebo Grznára a zadruhé se dostat na obálku M&F. A pokud někdo říká, že ne, tak kecá, to je jasné. Ne, teď vážně. Opravdu si někdy říkám, kde bych asi byla a co dělala, kdybych se sportem začala dříve, protože gaučové a diskotékové povalečství se za sport prý nebere.Teď se skutečně cítím dobře, odstranila jsem některé své zdravotní potíže (a některé přidala) a tak nějak je mi příjemně v mém vlastním těle. Mimo období, kdy přijede teta Vilma, to mám chuť sníst všechny proteinové tyčinky světa (i ty od Nutrendu a z DMka aka skončím v pekle), nafukuju se a připadám si jako žužu, to jste chtěli vědět, já vím.

    4. Kdybych nečetla všechny ty internetové magazíny, nemusela jsem se trápit u sacharidových vln a nízkotučných tvarohů. Někdy se zamyslím (ano, skutečně) nad svými výživovými selháními, kam vlny nebo light potraviny jednoznačně patří. Na jednu stranu jsem byla koza, že jsem tomu trendu tehdy propadla, na stranu druhou chybami se člověk učí a je dobré, když si na tohle člověk přijde sám. Když mám chuť a cítím potřebu, tak si sacharidy dám. A ujíždím si na tučných sýrech, jogurtech a tvarohu. 85 % výživářů se křižuje a 15 % si v duchu říká, že takhle blbé paleo by svým klientům teda nenapsali. A Jurková se ďábelsky směje.

      5. Kdybych tam místo proteinu posílala jinačí matroš, mohla jsem kluky balit na obvod bicáku a na to, kolik zvednu na benchi. Těžko říct, jestli někdy budu litovat toho, že jsem nezačala se sypkou a nikdy ani nezačnu. Jasně, naturálně můžete být dobří, můžete být i za dobrých genetických okolností výjimeční, ale málokdy dosáhnete na takovou úroveň jako někdo, kdo má stejné předpoklady jako vy a pomáhá si kropením. Smířila jsem se s tím, že nikdy nebudu zabiják žraloků a nebudu vysekaná 365 dní v roce, jelikož je to proti přírodě. Jen toho bicáku je škoda. Dobře si rozmyslete, jestli sypku skutečně potřebujete. Některé věci jsou nevratné a velikost vašeho klitorisu může být jedna z nich.

      6. Kdybych nebyla takový fitness nácek, mohla bych mít více kamarádů. Jednu dobu se mnou asi nebylo moc k vydržení, to přiznávám. Dokonce se mi někteří přátelé přiznali, že si zablokovali mé příspěvky na zdi, protože jsem byla tak přemotivovaná a naspeedovaná, až to bylo smutné a nesnesitelné. Ovšem v té době jsem neměla pocit, že bych to přeháněla. Žila jsem si svůj sen a byla tak nějak spokojená. Navíc svoje výplody na zdi jsem brala jako způsob, jak u  tohohle stylu života vydržet. Když přece házím fotky jídel a tréninky na zeď, tak se na to potom nevykašlu, říkala jsem si. Pořád mám spíše než Facebook Fitnessbook, ale lidem v mekáči už nevyměňuju hranolky za mrkev a tak... 

     7. Kdybych více používala selský rozum, došlo by mi, jak jsou ty fitness modelky vyžehlené a přefotošopované. A že se jim nevyrovnám. Ano, byly doby, kdy jsem chtěla vypadat jako ty holky ze stránek Fitness Girls a She squats. Ostatně, i teď když vidím nějakou pěknou fotku, tak si říkám, jo, takhle chci vypadat. Ale už v tu chvíli nezačnu hledat její tréninky a jídelníček. Její tělo beru spíše jako inspiraci, ke které nejspíše absolutně nemám předpoklady, protože každá z nás má jinou stavbu těla, a já k tomu navíc nemám ani fotošopové skills. Jen ty malovací a po nich vypadám jako poloviční kentaur.

     Nahlednutí do mého deníčku s poníkama Kdybych je u konce. Teď už mám samozřejmě selský rozum, zkušenosti kulturisty, liftera a vzpěrače v jednom, takže chyby nedělám a nejspíše žádné pokračování nebude. Anebo taky kecám... Máte taky nějaký váš seznam Kdyby? 

Chytrá jak rádio

        Jsem zastánce mantry udělat si jídlo hezký (napsala bych, jak jsem zvyklá, spisovně hezké, ale v tomto případě použiju tady tu vaši pražáckou mluvu). Není důležité, co jíš, kolik toho jíš, ale jak to vypadá. 

Hezky to naservírovat umí každý, ale sníst, co sis navařil, to je umění!

1. Kolik toho jím? 

        I když jsem stále princezna, nejím jako princezna. Je to jednoduché, snažím se dodržovat takový kalorický příjem, abych si tak nějak držela svoji váhu (a pořád mohla startovat za 75 kg, takže takové jednorožčí mládě), měla energii na práci, tréninky a srandičky. Protože jak je známo, věčné dietářky s příjmem 1000 kcal denně nebývají úplně Miss sympatie. A já jelikož aspiruji na Miss sympatie v práci (kde jsem jediná žena, ale to není rozhodující), musím hodně papat. V mém případě je to okolo 2500 kcal denně. Mám poměrně náročné tréninky, i když teď se všemi svými bebínky se poměrně flákám a čekám, že se stane zázrak a slečna Jurková se jednoho dne probudí jako druhý Klokov (respektivne Klokovna, zase nemusím mít všechno). Váha mi poměrně dost lítá a aktuálně se pohybuju kolem 73-74 kilogramů. Jen ve svalech jako kámen, jako kámen. 

    Jak jsem přišla na to, kolik mám jíst? Buďto jsem se ponořila do nádoby a pomocí kalorimetrického měření zjistila svou denní potřebu energie. Nebo jsem to zkusila přes tabulky. Ano, druhá možnost je správně. Samozřejmě vzorce počítají s tabulkovými údaji, které neberou v potaz, že váš bratranec z druhého kolene měl už od druhé třídy dvě brady. Nicméně je to údaj, od kterého je možné se odrazit. Když znám svůj kalorický příjem, můžu si jej rozdělit na poměry makroživin. Primární jsou pro mě bílkoviny (i když jich nejím nejvíce), protože mě dost zasytí. Těch dávám denně okolo 160 g, tuků zhruba 100 g (mám ráda vajíčka, oříšky, tučné ryby, tučné sýry, tučné tvářičky... ne, ty ne) a zbytek si doplním v sacharidech. Když mám večer hlad, tak se najím. Nežiju pravidlem, že hlad je převlečená žízeň nebo chuť. Tohle je individuální, bikina, která vyhrála přebor v okrese HorníDolní, vám pravdu neřekne. Hladík je prostě hladík a chutík je něco jiného, ehm. 

      Pro výpočet kalorického příjmu doporučuju používat www.iifym.com, pro zadávání samotných jídel www.myfitnesspal.com, který je sice v angličtině, ale má dost jakože fakt dost bohatou zásobu českých výrobků.

2. Co jím? 

       Tlačenka, buřty s cibulí, šunka v aspiku. Však to znáte. Snažím se jíst poměrně zdravě, ale jsem kokinková, takže výše uvedené bych nesnědla. Když mi chcete udělat radost, doporučuju něco s čokoládou zespodu, shora nebo uvnitř, nejsem náročná. Mimoto jím třeba i ovesné vločky, brambory, batáty, celozrnné těstoviny, bulgur, zeleninu, ovoce, maso, sýry, šunku, vajíčka, děti... Rozhodující pro mě je, jestli to má dost makroživin a jestli mi to chutná, samozřejmě. Žijeme len raz, a proto si neodpírám, jen kontroluju množství. A do denního kalorického příjmu se dá nacpat u burger s hranolkama, dva cidery a tři panáky Bacardi rumu, vážně. Ty další tři navíc už se tam nevešly a za trest jsem si dala 15 koleček kolem domu, protože kdo mě dobře zná, ví, jak strašně moc ráda běhám (vtípeček). Takže můj jídelníček je složený ze zdravých věcí a těch ostatních. 

3. Kdy jím?

      Prvním jídlem je pro mě většinou snídaně tak v půl 11. Jsem zvyklá jíst později, když se najím moc brzy, tak mám tendenci být nedožraná. Oběd, večeře, někdy po tréninku protein, pokud mám nárok a nezapomenu si ho doma. Pakliže ho doma zapomenu, mám smůlu a moje potenciální svaly nikdy nespatří světlo boží, protože anabolické okno. Jím tři jídla denně a světe div se žiju. Řídím se totiž heslem, že počet jídel není důležitý, podstatný je jejich celkový objem. Ráno se snažím dávat méně sacharidů, jsem po nich uklimbaná, odpoledne přílohu podle toho, jak se mi podaří trefit množství přílohy a večer po tréninku, to je lambádička. 9 z 10 cvičenců potvrdí, že potréninkové jídlo je lepší než.. vidět prohánět se jednorožce pod duhou a to je co říct! 

4. Jak jím?

   Příborem, někdy rukama. Děkuju za optání. 

Upozornění: Výše uvedené nemusí být tím pravým ořechovým pro každého. Jedná se pouze o návod a zkušenosti jedné Adél, která to jídlo až tak moc nehrotí. Pokud se chcete účastnit nějaké kulťácké nebo bikiňácké soutěže tak s největší pravděpodobností tento blog nečtete, protože si z vás dělám srandu, tak je tento článek zcela irelevantní, jelikož neobsahuje návod na tu správnou kůru právě pro vás. 

Od VacuShape ke vzpírání

   Cože? Od VacuShape? To si děláš srandu, Adélo. Upřímně... Každá holka začínala na podobně obskurní záležitosti a ta, která říká, že ne, tak je tajně provozuje  dodnes!

   V dubnu oslavím své 4leté výročí. A dám si nějaký pěkný dárek, to se musí. Takže vezměte si popcorn nakrájenou okurku a projdeme si společně moji spanilou jízdu za růžovou princeznou s pevným zadkem, aspoň myslím.

1. Éra Vacushape - No, ehm. Omluví mě to, že jsem byla mladá, naivní holka? A že na to dělala reklamu Halina Pawlovská? Nejspíše ne, nicméně tímto přiznáním mi vypadl VacuShape kostlivec ze skříně. Upravila jsem jídlo, šlo to dolů, a tak nějak se nabízel nějaký pohyb. Ale zase abych se nezpotila, vítejak. Zaplatila jsem si 5 lekcí. A světe div se, nic se nestalo. Pořád jsem byla takové žužu. Nikoliv tak sladká, ale tak měkká. 

Užší fotku jsem fakt neměla, přísahám.

2. Zumba bitch - Další z mých trapnobolestných vzpomínek. Ráda tančím, podle sebe. Jet podle choreografie, a dělat do toho ejchuchu, juchuchu, hop, skok, úsměv není úplně pro mě. Tři lekce. Moje ego pak nezvládlo to, že každá 40letá mamina kroky napodobuje lépe s větší grácií a ve vyladěnějším outfitu včetně zvonáčů s velkými nápisy ZUMBAAA. 

3. Ultrahypersuperlekce - Už ani nevím, jak se všechny ty lekce jmenovaly, jen vím, že v jednu chvíli měly podezřele blízko k crossfitu. S ohledem na to, jaké jsem kopyto, to naštěstí až tak daleko nezašlo. Čtyřikrát týdně bombičky, angličáky, dřepy s výskokem, kliky atakdále. A to všechno u člověka, který ani jedno z toho neumí. A petstotisíckrát. Nicméně tolik umělých prsou jsem do té doby na jednom místě neviděla. A tolik fajfek a pruhů na taky ne. Vzhledem k tomu, v jak neznačkovém oblečení jsem na lekce chodila, bylo jasné, že tudy cesta nepovede. 

Pozor, dřepovací výzva způsobuje enormní velikost pozadí. Anebo taky ne.

4. Takovéto domácí cvičeníčko - Jillian Michals, Zuzka Light, pilates, HIIT, tabata. Vstávala jsem ráno klidně ve 4, abych si zacvičila a potom si dala pořádnou sacharidovou snídani, vyčerpaný glykogen neasi. Vydrželo mi to poměrně dlouho, ale moje postava měla k těm z časopisů daleko. Viděla jsem svalové přírůstky tam, kde nebyly a v hlavě si opakovala yeeeah, she squats. 

5. Bodybuilderka - Přičichla jsem k posilovně. Nemyslím tím k opoceným polstrovaným lavičkám, samozřejmě. Mantra Nohy+lýtka, záda+ramena, prsa+bicák+tricák a znovu. Na páse mě ale nebylo možné udržet nikdy, tak hluboko jsem naštěstí neklesla. Říkala jsem si, jak hardcore tréninky mám a měla radost z napumpovaných stehen a rukou, i když nebyly. Denně jsem četla Ronnie a fotila si neformičku. Pořád jsem zkoušela maximálky, protože z nuly to jde dobře, trénovala 6krát týdně a každý den sdílela motivační obrázky, protože je vědecky dokázáno, že motivační obrázky zlepšují výkon o 123486 procent.

6. Běháááám, ale maximálně půl hodiny - Nesnáším běh, jakože fakt hodně. Už od školních let, kdy jsem naprosto zcela věrohodně zahrála zhroucení na patnáctistovce, abych ji nemusela doběhnout (doufám, že to nečte pančelka, ehm). Ale správná plážová forma se musí dělat kombinací posilovny a kardia, potvrzuje 10 z 9 bikin na efedrinu. Dvakrát až třikrát týdně jsem si proklusala parčík okolo baráku, samozřejmě v co nejsvítivějším oděvu, sluchátkama v uších, chytrou aplikací v mobilu a na lačný žaludek. Protože peristaltika střev není kámoš. 

Už tehdy jsem měla skvělý vkus pro výběr barev.

7. Jsem lifterka a kdo je víc - Silový trénink pro ženy se stal asi nejvyhledávanějším spojením na českém internetu a já se vezla na vlnách "těžkých dřepů a tahů". Hustější než já při tréninku bylo snad jen Iridium. Neřešila jsem prasáckou techniku, prostě jsem byla girl, who lifts. A největším nepřítelem liftera je hlad, to se ví. Papala jsem, trénovala jsem, krabicovatěla jsem. Během tréninku jsem stihla vyřešit Teorii relativity a olajkovat všechny fotky na Instagramu, co měly heštek powerlifting. 

8. Vzpěrač, ten bolavý chleba má - Prozatím konečná fáze mého lajfstajlu. Připodobnila bych to tomu, když se z škaredé housenky vyvine motýl, kterého si chce každý sběratel píchnout na zeď, ale no tak,spadni z hrušky, princezno. Protože až vzpírání mi pomáhá odstranit všechny chyby, jež jsem měla naučené a zafixované a skládá se z tolika prvků, že když jeden poděláte, tak máte smůlu a buďto bude technicky neestetické nebo se zrakvíte. Což je i můj případ. Za 24 let mého života jsem neměla tolik bebínek jako teď za 3 měsíce. Otočené zápěstí, skřípnuté co se dá a domnělé vyhozené žebro, ale až tak dramatické to asi nebylo. Nicméně jsem to přežila! Každý den se musím smiřovat s tím, že v každém Holmes Place nebo jiném komerčím fitku bez platforem existuje holka, která by si mě svým výkonem dala ke svačině. Prostě antitalent, to chceš. Každopádně je důležité, že mě to baví, takže kytičky, duha, hešteg stayfocused, staymotivated. 

Zvládla jsem to i oblečená, třikrát hurá. 

         Sportovní přiznání Adély Jurkové je u konce. Jaká jsou ty vaše? Spinnig, aerobic, nebo závodní háčkování?