neděle 7. února 2016

Malá vzpěračka, díl První

        První "vážný" článek je tu. Přemýšlela jsem, o čem na úvod psát a mám za to, že článek o tom, jak vzpírám (klidně čti jako se snažím vzpírat), respektive jak jsem se k tomu vůbec dostala, by mohl některé z vás zaujmout. Už na začátku bych ráda předeslala, že nejsem talent. Jako malá jsem nedělala žádný sport (tanečky jednou týdně ve školní tělocvičně nepočítám, stejně jsem tančila mimo rytmus), v době puberty jsem začala s volejbalem, ale s rychlostí mých reflexů jsem to do extraligy nedotáhla, ehm. Pak jsem se tak nějak poflakovala, sem tam zašla na zumbu (a teď šikanuju ty, kteří u zumby zůstali), dávala si několikrát ročně předsevzetí s tím, že začnu chodit cvičit, že od pondělí se ze mě stane sexy dračice a tak.  Zlom přišel v roce 2012. V tom roce jsem skutečně začala pravidelně cvičit a tak nějak celkově změnila svůj přístup a životní styl. Poměrně dost jsem zhubnula, cítila se lépe, jedla zdravě, kytičky, jednorožci. Chodila jsem pravidelně na lekci ultrahyper funkčních tréninků, někdy na spinning, nějaké pilates, zkoušela třiprdele spoustu lekcí. Následovalo období cvičení doma, kdy jsem si klidně vstala ve 4, zacvičila si a šla na 6 na brigádu. Těžce vydřené peníze jsem potom utratila za permice do fitka, žůžové věci na cvičení a věci, co prostě každá holka ke cvičení potřebuje. Tak nějak jsem se šolíchala, pořád jedla poměrně vzorně, ale tělo se moc neměnilo. Nevěnovala jsem tomu nijak moc velkou pozornost, bavilo mě to a to mi ke štěstí stačilo. 
       V roce 2014 mě postihla nemoc jménem běh, kterému jsem fakt chtěla přijít na chuť. Díky takové zkušenosti jsem přišla na to, že jsem spíše indoor sportovec než outdoor a běhat jako kamzík po lesech mě nijak nebere (běžce taky šikanuju). Zároveň jsem začala koketovat se silovým tréninkem (když se dívám zpětně tak v úpravě pro princezny) a někdy dost špatnou technikou, špatnou mobilitou... Ve stejném roce jsem si dala svou první soutěž - mrtvý tah, v dalším roce následovaný kompletním trojbojem + několika strongmanskými závody a dalším MČR v mrtvém tahu. 
       Během mé lifterské dráhy jsem se poměrně slušně vyjedla na váhu 82 kilo k výšce 179 centimetrů a v tabulkách jsem tak byla někde mezi přenosnou lednicí a automatem na Colu (čili řízek). Umisťovala jsem se poměrně dobře, ale s rukou na srdci ne díky tomu, že by mé výkony byly tak ohromující, ale spíše díky tomu, že holek je v těchto sportech málo (kdo chce mermocí napsat, že to tak není a že jsem určitě šikovná, klidně může). 
       Po mrtvole přišlo mé celkem zásadní rozhodnutí, a to, že se chci naučit vzpírat. Což bylo vzhledem k mému netalentu celkem odvážné. Na dráhu Malé vzpěračky Adélky jsem nastupovala již 72kilová zásluhou poměrně tvrdé disciplíny ve stravování. Vzpírám přibližně 3 měsíce, bavi mě to a bolí to. Už jsem si asi třikrát něco skřípla a během tréninku se dokonce i potím (vtípeček). Momentální maximálky jsou 40 kg na trhu, 50 kg na nadhozu, 80 kg čelní dřep po 2 opakováních, 97 kg na zadní dřep. Maximálku na bicepsové zdvihy neznám, protože bicák nejezdím. Ale blíží se léto, tak asi začnu pumpičkovat, ať mám na co balit kluky na plovárně.

72 kilo aka už nejsem řízek
       
         V průběhu mé sportovní "kariéry" to nebylo vždycky o duze a ponících, párkrát jsem vzteky měla na krajíčku a párkrát i za krajíčkem. Ale někdy jsem si na tréninku při maximálkách zahrála na rockovou hvězdu. Třeba při dřepu se 100 kilama to vyloženě doporučuju!

                                    
      

6 komentářů:

  1. Pěkně, pěkně ty :) Určitě budu pravidelně stalkovat a těšim se na další článek o princezně a jednoržcích!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, určitě bude, protože jednorožců není nikdy dost :)

      Vymazat
  2. TA "šikana" dost pobavila😂😂 tvou osobnost a humor nelze nemilovat :)

    OdpovědětVymazat