pondělí 28. března 2016

Jak jsem měla bebí...

     Mysleli jste si, že když jsem 8 dní nenapsala článek, tak jsou moje blogerské dny sečeny a skončím dříve, než jsem začala, že? Hm, taky jsem si to chvíli myslela :D. Respektive když píšu, musím na to mít náladu. Pokud bych tady měla něco stvořit za okolností jasně nesluníčkových, asi by to byl žvást. Dneska ráno po mazanci s máslíčkem náladička byla a tak jsem tu!

Přes všechny ty činky je ve mně stále duše umělce...
     Závody, příprava, chci trhat a nadhazovat takové pecky jako 4letí Číňani. Pěkný plán, jen co je pravda. Kdyby ovšem mé tělo nezačalo protestovat. Ostře. Při čelním dřepu kdysi v lednu mě to potkalo poprvé - ostrá a bodavá bolest v oblasti žeber. Jasné, něco skřípnuté, to přejde, trošku se pokroutím a bude to dobré. Vždycky jsem byla dítě, které nemělo žádný úraz, a i s mou sportovní kariérou na stará kolena a lifterským tempíčkem se mi zranění úspěšně vyhýbala. Změna přišla samozřejmě až se vzpíráním, kdy jsem měla natažené, otočené, skřípnuté snad všechno  (kecám, všechno ne, ale drama musí být). Bolest mezi žebry pomalu odezněla, jela jsem si svoje bombičky (bomby ještě ne, na ty jsem slabá princezna) a považovala to za výkřik mého křivého a dysbalancovaného těla do tmy.
      A pak se na jednom tréninku asi měsíc zpátky při odkládání činky po čelním dřepu bolest ozvala znovu. Naférovku jako by vám někdo zajel nožem na porcování minimálně prasete mezi žebra. Rozbrečela jsem se jako malá holka (už podruhé, poprvé to bylo taky při čelním dřepu a tenkrát to odneslo moje zápěstí, které bolí dodnes). Ano, sice vypadám jako velký tvrďák, ale taky mám nějaké emoce... Jaký z toho vyplynul závěr? Už nikdy nedělat čelní dřepy. Ne, dobře, myslím, že dřepy za to nemůžou, to spíše kopyto aka já. Kolegové mě na tréninku pravidelně protahovali, jela jsem lehčí tréninky. Následoval jeden trénink se 100 kily na mrtvolu. První série po 5 opakováních cajk, druhá mě zase poslala k mrzákům. 


    Nadešel čas, abych si konečně uvědomila, že samo se to asi nespraví a že to jen tak nepřejde. Nerada chodím k doktorům, ne proto, že bych se jich bála. Ale nemám ráda to prostředí, čekání, a to, že nevím, co mi řeknou. Přehrávala jsem si tragický scénář toho, že mi všechno zakáže a já ze samé radosti začnu cpát gumové medvídky a v samotě budu kynout a podobat se jednomu velkému gumovému medvídkovi. Nekonalo se. Doktor mi napsal jen něco od bolesti a žádanku k ortopedovi a rehabilitace. A tak teď momentálně čekám, až nadejde Den D. Nějak nevím, co od rehabek čekat, ale myslím, že horší než protahování od Igora nebo Hansleyho to být nemůže :D. 
     A aby to nebyl jen smutný článek, jak jsem měla bebínko a že nemůžu skákat přes kaluže, tak něco pozitivního z rukávu vytáhnu. Nový osobáček na trh od koule (ano, nemám koule, tleskám bystrému čtenáři) 42,5 kg a na dřep po 2 opakováních 95 kg. A tréninky jezdím tak, abych u nich minimalizovala bolest toho neposedného žebra, které je nejspíše v jiné poloze, než by mělo být. Ale kdo ví, třeba mi na rehabkách řeknou, že jsem herečka, nic mi není a stydne mi činka... :D 


   

8 komentářů:

  1. držím palce a ať si brzy fit ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tyyy vole 95kg ses pos*ala ne? :D :D

    OdpovědětVymazat
  3. Se zdravím nejsou žerty, zvlášť když člověk zvedá těžký váhy :O Takže je dobře, že to řešíš (relativně :D) zavčasu...


    ZM
    zlomenymec.pise.cz

    OdpovědětVymazat
  4. Ty jsi dabel Adus, 95...wow!! No sikulka jsi a vtipne pojaty clanek jako vzdy! :))

    OdpovědětVymazat